Jsme moc velcí

30. května 2017 v 11:31 | Gruják
Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak moc jsme my lidé velicí? Jaký to má na nás vliv, na náš život, vnímání reality a především uhánění času? Čím je živočich menší, tím to má rychlejší. Mamuti, Sloni, Stromy, ti to mají přesně naopak. Bakterie se množí rychlostí lusknutí prstu, zatímco slonice je březí skoro dva roky.

Všechno to jsou složité procesy. A čím jsou větší, tím jsou složitější. Čím je toho víc, tím déle to trvá. Pak se nesmíme divit tomu zpomalování, když něco roste do objemu či výšky. Z pohledu člověka však můžeme tvrdit, že je život jepice, bakterie, myši i morčete nebo psa velmi krátký a rychlý. Dospělost za pár chvil, při nejdelším týdnů, pak to chvíli skotačí, žere, rozmnoží se a navždy lehne. Horší je, že se považujeme za vrchol pyramidy. Což mění naše vnímání času vůči tomu, co je zde déle. Ne nadarmo jsme se rozhodli kácet stromy starší sto let a výjimky učinili z velmi málo kusů starších jedinců. Lovíme velké ryby, protože dají hodně masa a tuku. To, že žili, tedy rostly, mnohem déle než my, se nám zajídá. Především nás to nezajímá. Chceme to teď, máme to teď. Jakékoliv rovnání v žebříčku "chcitohnedství" tak dostává maximální hranici průměrného věku člověka.

Nejde však pouze o čas, je v tom zamotaná i velikost. Jistě jste si všimli, že nás ve škole nadopovali takovou tou velmi příjemnou lží jménem Exosféra, která se na obrázku sice jeví jako nejtenčí, ale čirým zázrakem je x-krát větším číslem označována než ty pod ní. To nám pak dává jakýsi pocit, jak jsme malí a musíme neustále stoupat k výškám. Jsme přece menší než sloni. I žirafa je vyšší! A co takový starý strom? Pokácet, postřílet a je to!... A ne že ne, podařilo se nám to na mnoha místech. Člověk je přece ten, kdo dosáhne nejvýš! A tak se stalo navíc poměrně rychle. Dnes stojíme na trávě vysoké dva a půl centimetru. Pod námi 6378 kilometrů země, dva a půl centimetru trávy a pak už jen vzduch. 10 000 kilometrů vzduchu! Prdlajz, je jich jen dvacet kilometrů... A už v deseti kilometrech nad trávou se udusíte!... Jenže to se ve škole takhle neprobírá. Tam je důležitých těch 10 000 kilometrů, aby to vypadalo, že je to víc než do jádru Země a tedy jsme velice malinkatá stvoření... pro jistotu žijící velmi krátkou dobu (jelikož předtím jsme se učili o tom jak dinosauři žili miliony let a my tu jsme sotva milion a půl).

Celá tato pokřivená pakárna vedla ke změnám výše zmíněným. Proměňujeme planetu k obrazu svému. Však pokřivenému obrazu pokřiveného vnímání reality. Ve skutečnosti jsme, vzhledem k hutnosti atmosféry, velmi velicí. To, co je pro mravence pralesem plným vláhy a života, je pro nás drn trávy. Zbývá nám už jen pár stromů. Konkrétně čtyři stovky stromů na člověka. (nepleťme si to s tím článkem, který mluví o "trilionech". Když to totiž přeložíme, je to český bilion, ale to se v ČR nikomu prý nesmí říct - schválně jestli mě Nova za tohle zase na rok blokne, (kyselý úsměv)).

Však zpátky k tomu důležitějšímu, však s výškou spjatému, jak jsem hned na začátku naznačil.

Čas a jeho vnímání je tedy určen podle člověka. Zkusme si představit co by se stalo, kdybychom byli malí jako mravenci. Vnímali tak čas z pohledu mravence. Nebyl by zde svět ohromně bujarý faunou a florou, titánů i děsivých stvoření? Nebyl by náš život mnohem delším právě proto, že by těch "krátce žijících" bylo v linii délky věku mnohem méně? Nebo naopak byl náš život mnohem rychlejší? Nebylo by celé vnímání reality času, tedy relativity času, jiné a my tak činili úplně jiná rozhodnutí v životě?

Zkusme si jen na chvíli představit, kdybychom nežili tak moc dlouho jako dnes. Kdybychom do důchodu měli ve dvaceti... nevypadaly by naše roky úplně jinak? Tvůrčí, rychlé, plné života? A co kdyby to bylo naopak? Kdybychom tu byli celá staletí? Spěchali bychom někam?

Vnímání času, jak jsem řekl, máme velice pokřivené. Žijeme moc dlouho na to, abychom neustále někam spěchali. Však spěcháme, abychom stihli žít moc dlouho. Čím to pak končí, jaký to má výsledek, takové pokřivené vnímání, ohýbání času? Narodíš se, od do chodíš do školy. Od do chodíš do jiné školy. Od do pracuješ. Od do jsi důchodce. Pevně stanovené limity jak dlouho musíš být malé dítě, velké dítě, student, pracující, dožívající a v kolika umřít!... Ne, s tím já nesouhlasím, takové limity odmítám - odmítl jsem je už ve svých třinácti. A odmítám je přijmout. Žít se má tak, abychom žili. Čas je jen něco, co omezuje omezené. Pro mě má čas vliv jen na domluvu, dohodu v určitý bod časové přímky. A já vám přeji, aby se vám to taky tak chtělo mít. Protože dokud budete chodit do školy abyste mohli chodit do práce a to všechno jen proto, abyste dostali důchod a mohli během něj někdy umřít, nebude to život žití abys žil, ale důvod žití, aby přišel důchod...

Čas není rychlý ani pomalý, je to jen název, který ovládá každou naši činnost. Nedělejme na čas, tvořme poctivě, na kvalitu jakou nejlépe dokážeme. Ani víc ani míň!
 

Přítomnost reality je relativní

28. května 2017 v 9:25 | Gruják
Už jste někdy přemýšleli nad tím, na co myslí ti druzí, ti jdoucí kolem vás, přátelé a rodina? Rozjímáte občas nad tím, zdali vaše názory a výsledky jsou pro někoho na stejné úrovni jako pro vás? A došlo vám, alespoň vyjímečně, že to každý vnímá skutečně úplně jinak? Někdo se blíží, však příště bude nejdál.

Proč?

Vnímání reality. Realita je to, co vidíme, slyšíme, v co věříme, za čím jdeme, co cítíme. Však tady nejde o nějaký vesmírný diktát, který by nám vše servíroval - všimněte si - cítíme, vidíme, věříme... to se týká jedině nás, naší osoby. Realita je tedy výhradně osobnostní zážitek a vjem okolí a nás v něm.

Co tedy nastane, "když se nikdo nedívá"? Nic, nepopsatelná prázdnota, neexistence. Nelze definovat. Proč? Jak můžeš nazvat něco cos neviděl, necítěl ani si nepředstavil, nějakým posudkem? Nelze. A když to nikomu nelze, realita prostě neexistuje. Naše světy proudí kolem nás, naše bubliny představ a snů, prožitků, vjemů a pocitů. Paměti i touhy. Když však bubliny něco nevnímají, neexistuje to.

Popři to! Úžasný

Autisté jsou divní

14. května 2017 v 17:01 | Gruják
Ať už budeme mluvit o jakékoliv vadě myšlení, o jakémkoliv druhu autismu, třeba obyčejném Aspergerovu syndromu, vždy narazíme na ta nám již známá slova "Neurodiverzní myšlení" a "Neurotypické myšlení". Tyto dva druhy myšlení mají jediný rozdíl. Diverzní znamená odlišující se. Typický je pak to, co má většina, byť třeba naší vládou oblíbená "Stojedničková".

Lidská spoelčnost si zakládá na konvenčních a nekonvečních postupech. Cokoliv co přijme stádo, dav většinově, to je bráno jako konvenční. Ať už jde o styl oblékání (rifle), obouvání (botasky), pokrývka hlavy (kšiltovka), či třeba domácí mazlíček (pes, kočka, morče, křeček, andulka) nebo o cokoli jiného. Pokud zapadáš, jsi normální, jsi konvenční tedy typický. Pokud nezapadáš, jsi divný, podivný, je potřeba se ti vysmívat, je potřeba na tebe především ukazovat. Nejsi totiž normální - jsi nenormální! Netypický... diverzní.

Problémy tak začínají jen když si dnes žena veme dlouhou sukni nebo přijede do města na koni. Pokračují přes účesy, druhy oděvů, obuv, mazlíčky mezi lidmi venčené... pokračují pak přes životní styl, druh automobilu, jenž je konvenčně zařazen už v samotném jádru vlastnění - máš jsi normální, nemáš jsi nenormální... konče v rozdílech etnických menšin a netypického myšlení lidí.

Vezměme si jen to pozdvižení, které dokáže vyvolat hlava plná dredů nebo člověk oblečen do sárí. Jak těžko pak musí v takových pohrdavých situacích být někdo, kdo vlastně vůbec nechápe, proč je něco konvenčního konvenčním místo zapuzeným?

Tuto otázku si neklademe často. Občas to někoho napadne, přiznejme si. Však zřídkakdy. Normální a nenormální. Ptáte se někdy kde to končí? A zase skončíte u těch konvenčních a nekonvenčních věcí? Zase to typické a diverzní rozlišování... zas to uvažování? Pořád končíte na stejném místě? Ne málo za to mohou tisíce let poddaného života pod králem, císařem nebo bolševikem. Byli jsme tak mnoho let programováni. Tlupy tvořili jsme z těch co nám byli podobní, co nám rozuměli. Ouha, nacházíme se v České republice, v místě, kde jsou stovky mikro vesniček právě proto, že nedokážeme zobecnit "být normální".

Všechno to má společného jen to, jak spolu chceme nebo můžeme vycházet. Je pravda, že lidé kteří vidí zabíjení jiných jako přirozenou věc, zřejmě společnosti která je proti zabíjení lidí nebude vyhovovat. Však musíme si uvědomit, že v také společnosti se dnes nachází tací, kteří nechtějí zabíjet ani zvířata. Stávají se diverzní. Jak se společnost chová? Směje se jim, nazývá je "sluníčky", posmívá se jim, jejich stylu. Říká, že jsou nenormální....

Ne, normální je to, co jedinec přijme se souhlasem. nenormální je to, co přijme s nesouhlasem. Jedinců je zde početně několik miliard. Nehraje roli ani kontinent či stát, ani ty vesničky nebo rodiny. Jsme jedinci. Každý z nás uvažuje jinak, vidí věci jinak, žije jinak (nebo aspoň žít jinak chce, ale mnohdy nežije, kvůli strachu že by se stal terčem posměchu kvůli nekonvečnosti s okolím).

Je potřeba zastavit krok, hluboký nádech, pohlédnout do všech směrů kolem sebe. Nevidět cizí lidi, nevidět cikány, vietnamce, autisty. Vidět další lidi.
 


Budujeme vlastní smrt

5. května 2017 v 11:47 | Gruják
Otázka první - hop:
Všimněme si jak fungovala tvorba čehokoliv, ať už umění, nauky či řemesla v dobách dřívějších a jak to funguje dnes. Zdá se, že dříve nebylo nic jiného, než že někdo něco vyráběl a okolí si mezi sebou řeklo, kdo to dělá, jak to dělá, proč to dělá a proč jít právě za ním. Takto na bázi lidové ústní se činnost rozvíjela nebo naopak krachovala.

Dnes tu máme všelijaké katalogy, reklamy, sociální sítě, inzertní plochy, telefonické služby, emailové služby, služby dopravců, služby vlastně na cokoliv. Zdá se, že když se takzvaně mnohdy "zdarma registrujeme", tak vlastně žijeme v nějakém světě, který více rozvíjí tady tu základní lidovou komunikaci, aby se úspěšní lépe prosadili. Však jde o pouhý klam a to ze dvou důvodů.

Prvním důvodem je, že registrace zdarma vlastně znamená, že poskytnutá služba již zdarma nebude. To proto, že když se omylem vyskytne služba, která je skutečně zdarma, tak nikde nedeklaruje, že má registraci zdarma. Víte proč? Protože nepotřebuje, aby se na ní někdo registroval. Je totiž dobrovolná a je to na vlastní vůli bez potřeby vábit.

Druhý důvod je trochu složitější. Pokud totiž využijeme moderní služby. Tedy služby placené s registrací zdarma. Dostáváme se k jízdě na horské dráze. Investujeme hromadu peněz, abychom získali více potenciálních zákazníků - pečlivě si všimněte slova "potenciálních", jelikož to je na tom to nejzásadnější. Není nikde nikomu nic garantováno. A pokud ano, ve výsledku zjistíme, že to byla obyčejná lež, která je ve smluvních podmínkách okecaná tak, aby byla v dané zemi legální.
Potíž této druhé věci je tedy v tom, že investujeme řádově mnoho prostředků k tomu, abychom měli větší zisk. Avšak jakmile vyjedeme nahoru a to musíme řádně silně šlapat, nastává zaplacení za služby a jízda z kopce je poměrně rychlá. Tento cyklus jízdy přes kopečky se opakuje neustále dokola.
Jde tedy o promrhaný čas, o promrhanou životní energii. O náš pobyt zde. To co vyděláme navíc, to investujeme navíc. Však nutno započítat nadměrný stres, shon a komplikace s tím spojené. Pak máme ve výsledku nula plus jedna, minus jedna, rovná se nula.

Bohužel uvedený matematický příklad je jedna z mnoha dogmatických tabu, které by se nemělo nikde objevovat, jelikož na tom stojí celá světová ekonomika.

Otázka druhá - služby:
Služby, co to jsou ty služby a opravdu jich potřebujeme tolik? Když se něco pokazí a nevíme si s tím rady, je potřeba poskytnout službu. Když je potřeba něco vyrobit, je potřeba poskytnout službu. Někomu pomoci, někoho vzdělávat, to je užitečné užití služby. Být však pouze výdělečným nástrojem ždímajícím ty, kteří poskytují potřebné funkce, je zcela nadbytečná činnost služeb. Bohužel nadmíru provozovaná. Takových služeb je většina. Je nutno si uvědomit, že když někdo využívá takových služeb, není to on, kdo z toho profituje. Je to ta služba, jinak by ji nikdo neprovozoval.

Otázka třetí - co je to potřeba:
Jak jistě víme, naše potřeby, naše tužby, jsou neukojitelné. Nejlépe se mají velmi přísné celibátní řády, kdy člověk vlastní jen kus hadru, aby si zakryl genitálie. Každý, kdo máme něco víc, tedy něco navíc, máme problém. Toužíme měnit, obměňovat. Toužíme pořizovat si nové věci a ničit staré. Však většina z nás díky zahlcení se věcmi zapomíná na to nejdůležitější - doba trvanlivosti. Je to čas, ve kterém je vyrobený předmět funkční a po uplynutí tohoto času je již nefunkční. Nemá to tedy nic společného s tím, co se udává na potravinách v různých formátech dat. Co se potravin týče, vážit si jídla skutečně neumíme. Odmítáme rozumět tomu, jak funguje datum trvanlivosti určitých, tedy všech, potravin. Zajímá nás pouze číslo a zdali je věc trvanlivá! Proč jsem začal u potravin? Je to názorný příklad, jak fungujeme ve všem.
Jsme závislí na tom, když někdo určí datum, do kdy je věc funkční. Jsme také však závislí na tom, abychom byli právě my, kdo si pořídí čerstvou věc. Věci nečerstvé se odhazují. Co se s nimi děje poté, už je nám šumák.

Hrozně rádi měníme nábytek. Co se stane s tím starým, to nás nezajímá. On funguje, on slouží. My však máme jiný dojem. On se nám totiž už nelíbí. Je všední. Musíme provést změnu! Jdeme, pořídíme nové a zahodíme staré. Auta, nábytek, domy, rodiny, partnery, oblečení,... i účesy, makeupy, rtěnky,...

Takový přístup má však nedozírné následky.

Zaoberu se nyní konkrétně výměnou skříně. Půjdu od začátku do konce. Tedy:
- Dostáváme se do situace, kdy máme doma šatní skříň. Skříň drží pohromadě. Nezkroucená, panty fungují, police drží. Však je mírně otlučená, zvenčí - podstatné!
- Napadá nás několik možností jak situaci řešit. Buď ji nějak otapetujeme, což udělá minimum z nás nebo nějak natřeme. To je ještě menší skupina aktérů. Nejčastěji se uchylujeme k jednoduchému procesu - skříň vyměníme. Pořídíme si něco svého, hezkého, co se nám bude líbit!
- Chodíme do práce, dřeme jak koni, abychom získali obnos peněz. Pokud ne, vezmeme si splátku, tedy ještě více peněz než kdybychom na skříň našetřili.
- Abychom mohli chodit do práce, potřebujeme k tomu čas. Životní čas. Ten veškerý věnujeme naší skříni.
- Vydělané peníze proměníme ve skříň.
- Skříň vyměníme s tou starou, kterou odvezeme na sběrný dvůr mnohdy již zdemolovanou na ploché desky
- Radujeme se z nové skříně.
- Skříň nám za pár let zevšední, kolotoč se opakuje.

Všimli jste si kolik problémů zde vzniklo? Vyjmenuji je naráz!

Neovladatelnost, získání materiálu, skládkování materiálu, životní čas výrobců, životní čas náš. Doprava, fyzická námaha.
Uvědomme si, že vše vyjmenované, bylo absolutně zbytečné!

Nemáme čas? Nemáme prostor? Máme stres? Vyhovuje nám to? Naprogramovali jsme si tak svůj život a programujeme podle něj život našich potomků. Zásady nutné aby taková společnost fungovala čpí na každém rohu a my je díky svému programu vměstnáváme nejen do sebe, a to pravidelně, abychom omylem nevypadli, ale i do ostatních. Važme si toho, co máme. Nedělejme vůbec nic zbytečného. Stačí k tomu jedno - uvědomit si, co je nutné a co zbytečné.

Manipulace jedinou cestou?

18. dubna 2017 v 18:04 | Gruják
Stát se hlupákem, to není jen tak. A to nemyslím když člověk udělá chybu, teď hovořím o životním postoji. Jde o tu část života, kdy si říkáme dospělí (absurdně - dospělý člověk komplexně není nikdy, natož, je li hlupák). Jak však ve společnosti mísené, kde na deset hlupáků připadají dva moudří, to je ořech.

Paraořechy mi nikdy nechutnaly, ale poslední dobou je mám rád. Však kam se tyto divné šišky sápou na ořech hlupáčí! Jednat s hlupákem, to je stejné jako srážka s blbcem - počkat, to není to samé? Rozhodně nikoli! Hlupák je životní postoj, jak jsem řekl. Blbec, to je blbec. Člověk, který se rozhodl z jakékoliv příčky uzavřít do své mysli a dělat neplechu.

No a když jsme si vysvětlili rozdíl mezi hlupáek a blbcem, půjdeme na ořechy. Zcela jednoduše bychom se mohli domnívat, že je třeba hlupáka navést a on půjde naším směrem. Však je tu háček. Pokud toto udělá celá sedmina nehlupáků, tedy nehlupáci z celé společnosti, musel by se hlupák rozprsknout. No a kdo by to chtěl uklízet? Já vím, hlupáci. Však nebýt hlupákem má mít ty největší morální zásady.

No a jsme u jádra věci. Hlupák nelze směrovat směrem kam se to každému hodí, proto se tvoří takzvané stádo. Toto stádo, chcete-li dav, je taženo jedním směrem, který má nekonečně mnoho odchylek. Ty se pak vztahují na jednotlivé subjekty, které touží prosadit pohled. - Všimli jste si? Napsal jsem pohled, vizi. Nebyla řeč o žádné manipulaci. On v tom je ten problém. Stádo tu máme, však poctivé vůdce naopak vůbec ne. Pravda, občas se nějaký najde. Ten však vést nechce, když vidí, kolik nepoctivých dravců saje krev z davu.

Manipulace se tedy dnes stala jedinou cestou jak tlačit stádo určitým směrem. Jde však o velmi pochybnou společnost psychopatů, kteří stádo zneužívají ve svůj vlastní prospěch, nikoli v prospěch stáda - jistě, nic jiného než prospěch stáda nemá býti výsledkem davové mánie hlupáků.

Chyba je na světě. Je zde mnohá staletí, však lidí začlo přibývat nějak moc rychle... Lidi, nebuĎte hlupáci, nebuďte stádo. Protože pak jedině máte šanci, že s váma nebudou úplně ve všem manipulovat. Přesně tak, úplně ve všem. Nějak s váma manipulovat bude vždycky někdo. Protože máte rodinu, city, vztahy a touhy. Však jsme idi. Ale stoprocentní figurkou být nemusíme!

A teď já něco o kvalitě!

10. dubna 2017 v 18:57 | Gruják
Nebojte, dole jsou i obrázky :-) ... Hodně často se mluví o tom, jak se máme dobře a jaks e někteří mají hůř... Ano, oni se maj hůř, takže mě se líbí jak se mám... Tak já vám teda něco povím!

Začalo to před desítkami let asi takto...

Strojírenství - světová špička! Oděvnictví - světová špička! Sadařství - světová špička! Obuvnictví - světová špička! Truhlářství - světová špička! Umění - světová špička! Filmařina - světová úroveň! Hudba - nejvyšší světová úroveň! Hutnictví - světová úroveň! Stavebnictví - nejvyšší světová úroveň! Automobilový průmysl - nejvyšší světová úroveň!

No a pak se to nějak posralo...

Stroje kupujeme dovoz z Číny a Taiwanu, Etu si koupí málokdo. Do tří let se rozpadnou. Oděvy dovážíme z Číny a Vietnamu, OP už je zbouráno. Po prvním nošení se vytahají, po druhém praní rozsypou. Jablka pěstujeme minimálně stejně jako okurky. Však vyvážíme je na západ a dovážíme plná pesticidů ze západu a z Polska. Boty kupujeme z Vietnamu a Číny, BaŤa už nikoho nezajímá. Do roka nošení je podrážka fuč a tkaničky nadranc. Skříně kupujeme výhradně v Jysku, Kasvu a dalších prodejnách s dřevotřískovým hnusem odkudsi z neznámých států. Dřevotříska nemá tloušťku ani centimetr, drolí se, láme se, vlní se. Taková skříňka z kuchyňské linky neunese ani dvacet hrnků, hned se propadá, kdo si dnes koupí skříň, kterou chce mít půl století nebo století celé a bude jí říkat almara?
Umění šlo do háje. Všude jen sprejerské nápisy, kterým nikdo nerozumí. Domy zahalené reklamou, odporné, hnus! Pak někdo udělá výstavu, radujme se! Jde však o takzvané "abstraktní umění" co je třeba papír politý kafem. Takže zase nic. Filmy, které obletěly svět omíláme pořád dokola, protože odmítáme udělat něco dalšího pořádného. Amadeus nebo Tři oříšky pro Popelku jsou legendy. Zachrání nás Babovřesky? (Jediný film z posledních let, který měl alespoň scénář). A co hudba? Mám z toho v hlavě brouky, ale nic mě nenapadá. Kája se furt snaží. Ale nebýt Káju, budem v háji. A jestli nás má zachránit Mareš, potěšpánbůh...
Do vrchu už nestavíme, nikomu se v tom nechce bydlet. Do všeho cpeme polystyren, i když je to karcinogenní látka. Pořád lepší než železo a beton. Ještě že nemá beton uši... A o autech taky nemá cenu moc mluvit. Je to jakési pěkně tvarované, blyští se to, ale běda jak s tím někdo nabourá... Je to na odpis, nic jiného. Do zahraničí už se to ani nevyváží. Tam se to staví v ještě horší kvalitě, prý podle tužeb zákazníka. No do čínské škodovky bych fakt nerad musel nasednout...

Co se vlastně stalo?

Hodnota - cena - povaha - nezájem - cenová válka!


Dnes už jsme na konci. Cenová válka propukla naplno. Nic jiného už neumíme. Kvalita nikoho nezajímá. Mzdy máme přesně takové, abychom za ně zaplatili pronájem bytu a jídlo. Nic víc si člověk většinou už nekoupí. Nemá za co. Takzvaná střední vrstva to řeší hypotékou a desítkou půjček u pochybných bank. To však není řešení. Ukojí tím pár věcí, většinou co nejvíc nekvalitních dovozových naráz a pak se žije "na krajíčku". Kam to vede? K totální cenové válce, která zničí veškerý zdejší průmysl. Zhorší zdraví společnosti ještě víc než je tomu dnes. Způsobí obří nezaměstnanost a pád země. krach státu.
Ten rozdíl mezi cenou výrobku a náklady na výrobek je tak nepatrný jako rozdíl mezi cenou zboží a mzdou člověka. Nejsme vyspělá země. Jsme země na pokraji ekonomického krachu. A nebýt šmejdů a být celosvětového embarga, můžeme se rovnat tak jedině s... ajéje, Severní Koreou?

Víte, ve vyspělém Švédsku taky nemají všude hloubkovou kanalizaci. Elektřina jim vede vzduchem po drátech. Tam se neinvestuje do takzvaných moderních výmyslů společnosti, tedy do stavebních firem s vazbou na poslance nebo čezu s vazbou na ministry vlády. Tak když už se nám Švédsko tak líbí, prohlídněme si ten Street View na google mapách, ať vidíte, že to, co tu máme, ty silnice v mnohem lepším stavu než v Chicagu, elektřině na špičkové úrovni, můžeme teď nějakou chvíli jen udržovat a věnovat energii - peníze do životní úrovně. Nevěřte politikům, oni jdou jen po korytě. Věřte sami sobě a ptejte se sebe - chci živořit s televizí v klíně, kde se koukám na svého politika nebo chci žít s mísou plnou jídla v klíně a dívat se na ty krásné kusy jídla a rodinu kolem sebe?

Abych jakože nekecám... tu dvě fotky :-) Švédsko a USA



Pomleté sociální jistoty

27. března 2017 v 20:10 | Gruják
Namyšlenost, přebujelé ego a nevědomost. Možná i další, kdoví... Cyklus života jsme proměnili v cyklus dne. Ten však začal rotovat velice synchronně. Netřeba se divit. Život trvá desítky let, avšak den ani ne desítky hodin. My jsme naučeni vnímat roky, měsíce a dny. Pro strom je to pravda něco jiného. Klasický smrk ztepilý, pokud bychom ho neustále nekáceli, se dožívá tisíce roků. Pro něj je lidský život takové mávnutí ruky či polknutí sousta. Jiné to má jepice.

Náš život se skládá ze tří částí. Dětství, dospělost a důchodce. Neradi to někteří slyší, však i oni dělají vše pro to, aby to tak bylo a jinak ani náhodou! Pro dětství jsme vyhradili pár roků na začátku. A i když si uvědomujeme, že patnáctý rok není hranicí stejně jako rok osmnáctý či jednadvacátý, nebojíme se a s chutí ze sebe děláme kategorii druhou - dospěláky. Že by prorgamování honičky, šíleného shonu, už od mládí, od dětství? Něco na tom bude. Třeba takové školství dnes, to je jen likvidace zdravého mozku člověka. Šílený shon, nápor všeho kvůli ničemu a ve výsledku jen posedí dítě u doktora na hlavu a dostane štempl, že je labilní... Tolik ke spěchu ve fázi první.

Fáze druhá už je jednoduchá. Vstát, jít do práce, přijít z práce a jít spát. Mezidobám říkáme relax, ať už ho selektujeme s alkoholem k sobě domů nebo někam mimo dům. Spánku se říká ztráta času a otrava. Co se říká o zaměstnání netřeba hovořit, ty vulgarity a nářky umí každý z nás, tak alespoň nyní poslchněme své nitro, jak hovoří. Slast, že? A to ho maminka s tatínkem učili mluvit slušně...

Fáze třetí je však jiná. Někdo popadne svůj splýn, vidí se v hrobě a mnohdy i desítky let tak nějak přežívá, až uschne. Jiný ožije. Opadne stres ze shonu a nastává život. Pravda mnohdy nebezpečný a nemocí-plný. Co se dá dělat, alespoň na to stáří, ať to stojí za to!

Opravdu potřebujeme, aby třetí fáze, která mě osobně podle tabulek vychází na 69 let a devět měsíců, začínala po těch téměř sedmdesáti letech? Kdo to někam napsal, že člověk byť narodil se, žít může až po sedmdesáti letech?

Chcete mě nařknout z depresivních, negativních a pesimistických úvah? Prolítněte si svým životem. Projděte si to, jak to jede všechno pořád dokola. Ale bacha, nejste-li výjimka, propadnete hluboké depresi, a jak víme - antidepresiva jsou návykové látky zapřičiňující smrt. (Ať už po stránce chemické nebo jako výsledek účinku léčby).

Víte.... Všechno to, co se děje, je jen projev strachu. My se bojíme, že by naše děti byly vyjímečné. My se bojíme, že by si naše děti užily dětství. Copak si to ta mláďata mohou dovolit, když my si to dovolit nemohli? A copak by jím mělo něco ublížit, když my jsme to přežili? Ah, zase to uvažováni "když já tak oni taky", to fakt nemám rád. Cesta do pekel, mělo by to být protiústavní, při nejmenším!

Strach nás sežere když přijdou děti a ty jsou pak naučené, že co nesežralo nás, to nesežere ani je. V klidu v pohodě, nevystrkovat růžky, moc o sobě nedávat vědět, aby se náhodou něco nestalo... Já vím, ta představa, že se něco bude dít v našem životě je hrozně děsivá!... A tak s chutí nazýváme děním ten náš koloběh, co trvá padesát let, pořád dokola. A nám se to líbí. Je to naše SOCIÁLNÍ JISTOTA! .... Jak já bych se svíral v křečích, kdybych si tím neubližoval, vždy když to slovní spojení slyším, čtu nebo cítím!

Teď vám prozradím jedno obrovské tajemství. Ne, ne to o tom, že nové dřevotřísky obsahují polyuretanová lepidla a nesmí se jima topit... Ne, ne! Ani to, že fasádní polystyren je toxický nebezpečný odpad, jehož odřezky vylučují plyn zpomalovače hoření a musí se tak vyhazovat výhradně na sběrném dvoře... je to tohle:

Každý občan naší republiky může svobodně žít. Může svobodně podnikat a může svobodně rozhodovat.

Jediné, co to chce, je se rozhodnout!

No a pak něco začít budovat, tvořit... Ať už to přinese cokoliv, vždy máme právo to nazvat zkušeností! Životní zkušenost, která se dá předat dál! Poslání člověka!

A budu fér, prozradím ještě jednu věc. Když se jednou zapíšete a nebudete hovádka porušující zákony, můžete zůstat zapsáni na vždy, ať byste třeba pípali na kase a zrovna nic nekutili. Žijeme ve velmi svobodné zemi, jen se bojíme... bojíme si projít tou zkouškou ohněm... ->>>

být zodpovědný sám za sebe - stát se skutečně dospělým jedincem!


Televize útočí a občan se klepe strachy!

23. března 2017 v 20:06 | Gruják
Televize, rádia a internety. Všechno útočí na člověka jako by snad o to i sám člověk stál, jako by je přímo prosil. Tak silnou kadencí se totiž nevyznačují ani automatické pušky, když spustí samovolně... Jenže, kdo by mi takhle rozuměl, pojďme si to trochu vysvětlit!

Předvčerejšek byl založen na principu států, které mezi sebou válčily a vytvářeli ze sebe státy hrdinné či státy fašistické, diktátorské, genocidní. Po něm následoval včerejšek, který vytvořil hrdiny z osvoboditelů od režimů, které vznikly následným osvobozením. Herci, zpěváci - osobnosti uznávené těmi režimy. Osoby, které se za těch režimů měli báječně a žili si královský život. Inu, bylo třeba je pobožtit ještě víc. Stačilo, aby taková osobnost řekla, že je pro demokracii a svobodu. To vám bylo haló...

Nu a pak se zjevil dnešek. Z herců se stali kandidáti na prezidenty a různí pronašeči absolutně nesmyslných, vulgárních a násilných mouder. Aby vůbec dokázali prosadit své já a dostat se na šňůru blahobytu, museli se nejmíň třikrát rozvést, čtyřikrát oženin, spáchat desítky afér v bulvárech, obarvit si tělo na modro a podobně. Jenže ani to nestačilo. Peněz mají dost, to jo, ale tam to začíná i končí.

Na svět totiž přišli hrdinové nové doby, dneška - média. Mediální korporace, oligarchové, imperialisté. Vše dělají ve velkém, vždyť všeci kradnú a za všechno může Kalousek! Ave Caesar už děti neznají, vědí však kdo je to Howard Stark a Oliver Queen. A kdo za nima stojí, za těma dokonce fakt i nazývanýma hrdinama? Korporace, imperiální giganti, kteří polykají tisíce malých živnostníků ročně.

A co myslíte, dělají to proto, že na to mají? Nikoli! Dělají to proto, že vstoupili na burzu a jejich peníze se staly virtuálními, takže si jen odpisují a připisují čísla, která jim banky s radostí potvrdí, jeikož nechtějí další vlnu první a jediné ekonomické krize, která už bude slavit své devadesáté vyročí vývěru, však již překročila sto let od svého vzniku... A tehdy, tehdy tu byli jiní hrdinové... skutečné osobnosti. A ty dělaly úplně to samé, co dělají ti dnešní - budovali ego, moc a slávu.

Přišly na mě touhy

23. března 2017 v 19:54 | Gruják |  Život Grujáků
"Plast sem, plast tam. Máš hlad? Tady máš nový traktor z Číny, umělohmotný. Máš furt hlad? Koupila jsem ti bagr!" Sledoval jsem jak maminka kupuje synkovi jednu umělohmotnou hračku za druhou, jemu však mezitím nafukovalo se bříško z hladu - na rohlík už ji nezbylo. Pohlcena strachem a deseti půjčkami, které nedokázala splácet, zahrnovala své dítě plastikem.


Petka sem, petka tam. Uklízel jsem okolo obce příkopy, všude jen samé odpadky - co hůř, všechny z plastiku.


Kamarád se mi svěřil, že nemá odvahu. Kamarádka se mi přišla svěřit, že nemá odvahu.


Lidé poslední touhou po levně dostupném plastu, posedlí strachem, se kupili kolem mě. A ačkoliv jsem se často na ně usmíval a svou kritickou povahou se je snažil povzbuzovat, oni páchali jednu splašenou hloupost za druhou.


Jednoho dne řekl jsem si: "A DOST!" A tak jako Jan Tuna velice pozitivně probourával se světem jedlých odpadků na streamu a probouzel v lidech touhy číst si etikety na potravinách a nejen tam, rozhodl jsem se, že využiji své lásky ke dřevu a kutění a vykutím něco, co budu lidem nabízet, aby se vrátila poctivost dřeva, ruční práce, smysluplnost předmětů, jenž často využíváme. Zasloužím se, byť třeba jen miniaturně, o dostání skutečnosti ve zlatých českých ručičkách a veselého a šťastného národa.


Smáli se mi, říkali, že to nejde. Že stádo chce být hloupé, kupovat plastikové udělátka, nadávat na politiky a koukat na růžovku. A smějí se pořád...


A tak jsem šel do dílny, pustil si starou Teslu s polámanou anténou a začal kutit...


Mrazivé nápady

9. března 2017 v 16:47 | Gruják |  Život Grujáků
Přicházela zima, listí bylo téměř spadané. Příroda utichla. Zvířátka zalezla do svých nor, ptáčci odletěli do teplých krajů na jihu. Dny se stále krátily, venku už se nedalo nic moc dělat. Mezi lidmi se objevili rukavičáci a čepičáci, cyklisté nechávali svá kola doma a raději používali autobusy.

Bylo jasné, že zima už je vlastně za dveřmi. Nastal čas trávit volné chvíle jinak. Bujaré sny a nápady nakonec přetvořili několik nočních snů v nápady, jak trochu rozveselit tyto pochmurné dny mrazu a tmy. Sem tam v ruce křída, lemujíc trasu spousta smajlíků. Jindy, když napadl sníh, hromádky koulí všude okolo chodníků.

No a pak to přišlo.

Proč vlastně stavět sněhuláky tříkouláky, když existuje mnohem jednodužší tvar. Šlo se na věc! Kelímek od velkého jogurtu, naplnit vodou po okraj, enchat zmrznout, pak opatrně ohlodat spodní, tedy horní hranu a udělat dva důlky na bláto. A hle, byl tu bubák! A tak se bubáci začali objevovat všude po vesnici. Byli neškodní a zároveň přehlédnutelní. Příliš se neprosazovali. Byli totiž stvoření, ale neměli žádný účel, krom toho, aby si ten, kdo je zpozoruje, kladl otázku, co to jenom může být, a proč je to zorvna tady?

Tak se zrodily ledové oblůdky, v noci za tmy se zjevující a přes den tající...

Kam dál