Pomleté sociální jistoty

Pondělí v 20:10 | Gruják
Namyšlenost, přebujelé ego a nevědomost. Možná i další, kdoví... Cyklus života jsme proměnili v cyklus dne. Ten však začal rotovat velice synchronně. Netřeba se divit. Život trvá desítky let, avšak den ani ne desítky hodin. My jsme naučeni vnímat roky, měsíce a dny. Pro strom je to pravda něco jiného. Klasický smrk ztepilý, pokud bychom ho neustále nekáceli, se dožívá tisíce roků. Pro něj je lidský život takové mávnutí ruky či polknutí sousta. Jiné to má jepice.

Náš život se skládá ze tří částí. Dětství, dospělost a důchodce. Neradi to někteří slyší, však i oni dělají vše pro to, aby to tak bylo a jinak ani náhodou! Pro dětství jsme vyhradili pár roků na začátku. A i když si uvědomujeme, že patnáctý rok není hranicí stejně jako rok osmnáctý či jednadvacátý, nebojíme se a s chutí ze sebe děláme kategorii druhou - dospěláky. Že by prorgamování honičky, šíleného shonu, už od mládí, od dětství? Něco na tom bude. Třeba takové školství dnes, to je jen likvidace zdravého mozku člověka. Šílený shon, nápor všeho kvůli ničemu a ve výsledku jen posedí dítě u doktora na hlavu a dostane štempl, že je labilní... Tolik ke spěchu ve fázi první.

Fáze druhá už je jednoduchá. Vstát, jít do práce, přijít z práce a jít spát. Mezidobám říkáme relax, ať už ho selektujeme s alkoholem k sobě domů nebo někam mimo dům. Spánku se říká ztráta času a otrava. Co se říká o zaměstnání netřeba hovořit, ty vulgarity a nářky umí každý z nás, tak alespoň nyní poslchněme své nitro, jak hovoří. Slast, že? A to ho maminka s tatínkem učili mluvit slušně...

Fáze třetí je však jiná. Někdo popadne svůj splýn, vidí se v hrobě a mnohdy i desítky let tak nějak přežívá, až uschne. Jiný ožije. Opadne stres ze shonu a nastává život. Pravda mnohdy nebezpečný a nemocí-plný. Co se dá dělat, alespoň na to stáří, ať to stojí za to!

Opravdu potřebujeme, aby třetí fáze, která mě osobně podle tabulek vychází na 69 let a devět měsíců, začínala po těch téměř sedmdesáti letech? Kdo to někam napsal, že člověk byť narodil se, žít může až po sedmdesáti letech?

Chcete mě nařknout z depresivních, negativních a pesimistických úvah? Prolítněte si svým životem. Projděte si to, jak to jede všechno pořád dokola. Ale bacha, nejste-li výjimka, propadnete hluboké depresi, a jak víme - antidepresiva jsou návykové látky zapřičiňující smrt. (Ať už po stránce chemické nebo jako výsledek účinku léčby).

Víte.... Všechno to, co se děje, je jen projev strachu. My se bojíme, že by naše děti byly vyjímečné. My se bojíme, že by si naše děti užily dětství. Copak si to ta mláďata mohou dovolit, když my si to dovolit nemohli? A copak by jím mělo něco ublížit, když my jsme to přežili? Ah, zase to uvažováni "když já tak oni taky", to fakt nemám rád. Cesta do pekel, mělo by to být protiústavní, při nejmenším!

Strach nás sežere když přijdou děti a ty jsou pak naučené, že co nesežralo nás, to nesežere ani je. V klidu v pohodě, nevystrkovat růžky, moc o sobě nedávat vědět, aby se náhodou něco nestalo... Já vím, ta představa, že se něco bude dít v našem životě je hrozně děsivá!... A tak s chutí nazýváme děním ten náš koloběh, co trvá padesát let, pořád dokola. A nám se to líbí. Je to naše SOCIÁLNÍ JISTOTA! .... Jak já bych se svíral v křečích, kdybych si tím neubližoval, vždy když to slovní spojení slyším, čtu nebo cítím!

Teď vám prozradím jedno obrovské tajemství. Ne, ne to o tom, že nové dřevotřísky obsahují polyuretanová lepidla a nesmí se jima topit... Ne, ne! Ani to, že fasádní polystyren je toxický nebezpečný odpad, jehož odřezky vylučují plyn zpomalovače hoření a musí se tak vyhazovat výhradně na sběrném dvoře... je to tohle:

Každý občan naší republiky může svobodně žít. Může svobodně podnikat a může svobodně rozhodovat.

Jediné, co to chce, je se rozhodnout!

No a pak něco začít budovat, tvořit... Ať už to přinese cokoliv, vždy máme právo to nazvat zkušeností! Životní zkušenost, která se dá předat dál! Poslání člověka!

A budu fér, prozradím ještě jednu věc. Když se jednou zapíšete a nebudete hovádka porušující zákony, můžete zůstat zapsáni na vždy, ať byste třeba pípali na kase a zrovna nic nekutili. Žijeme ve velmi svobodné zemi, jen se bojíme... bojíme si projít tou zkouškou ohněm... ->>>

být zodpovědný sám za sebe - stát se skutečně dospělým jedincem!

 

Televize útočí a občan se klepe strachy!

23. března 2017 v 20:06 | Gruják
Televize, rádia a internety. Všechno útočí na člověka jako by snad o to i sám člověk stál, jako by je přímo prosil. Tak silnou kadencí se totiž nevyznačují ani automatické pušky, když spustí samovolně... Jenže, kdo by mi takhle rozuměl, pojďme si to trochu vysvětlit!

Předvčerejšek byl založen na principu států, které mezi sebou válčily a vytvářeli ze sebe státy hrdinné či státy fašistické, diktátorské, genocidní. Po něm následoval včerejšek, který vytvořil hrdiny z osvoboditelů od režimů, které vznikly následným osvobozením. Herci, zpěváci - osobnosti uznávené těmi režimy. Osoby, které se za těch režimů měli báječně a žili si královský život. Inu, bylo třeba je pobožtit ještě víc. Stačilo, aby taková osobnost řekla, že je pro demokracii a svobodu. To vám bylo haló...

Nu a pak se zjevil dnešek. Z herců se stali kandidáti na prezidenty a různí pronašeči absolutně nesmyslných, vulgárních a násilných mouder. Aby vůbec dokázali prosadit své já a dostat se na šňůru blahobytu, museli se nejmíň třikrát rozvést, čtyřikrát oženin, spáchat desítky afér v bulvárech, obarvit si tělo na modro a podobně. Jenže ani to nestačilo. Peněz mají dost, to jo, ale tam to začíná i končí.

Na svět totiž přišli hrdinové nové doby, dneška - média. Mediální korporace, oligarchové, imperialisté. Vše dělají ve velkém, vždyť všeci kradnú a za všechno může Kalousek! Ave Caesar už děti neznají, vědí však kdo je to Howard Stark a Oliver Queen. A kdo za nima stojí, za těma dokonce fakt i nazývanýma hrdinama? Korporace, imperiální giganti, kteří polykají tisíce malých živnostníků ročně.

A co myslíte, dělají to proto, že na to mají? Nikoli! Dělají to proto, že vstoupili na burzu a jejich peníze se staly virtuálními, takže si jen odpisují a připisují čísla, která jim banky s radostí potvrdí, jeikož nechtějí další vlnu první a jediné ekonomické krize, která už bude slavit své devadesáté vyročí vývěru, však již překročila sto let od svého vzniku... A tehdy, tehdy tu byli jiní hrdinové... skutečné osobnosti. A ty dělaly úplně to samé, co dělají ti dnešní - budovali ego, moc a slávu.

Přišly na mě touhy

23. března 2017 v 19:54 | Gruják |  Život Grujáků
"Plast sem, plast tam. Máš hlad? Tady máš nový traktor z Číny, umělohmotný. Máš furt hlad? Koupila jsem ti bagr!" Sledoval jsem jak maminka kupuje synkovi jednu umělohmotnou hračku za druhou, jemu však mezitím nafukovalo se bříško z hladu - na rohlík už ji nezbylo. Pohlcena strachem a deseti půjčkami, které nedokázala splácet, zahrnovala své dítě plastikem.


Petka sem, petka tam. Uklízel jsem okolo obce příkopy, všude jen samé odpadky - co hůř, všechny z plastiku.


Kamarád se mi svěřil, že nemá odvahu. Kamarádka se mi přišla svěřit, že nemá odvahu.


Lidé poslední touhou po levně dostupném plastu, posedlí strachem, se kupili kolem mě. A ačkoliv jsem se často na ně usmíval a svou kritickou povahou se je snažil povzbuzovat, oni páchali jednu splašenou hloupost za druhou.


Jednoho dne řekl jsem si: "A DOST!" A tak jako Jan Tuna velice pozitivně probourával se světem jedlých odpadků na streamu a probouzel v lidech touhy číst si etikety na potravinách a nejen tam, rozhodl jsem se, že využiji své lásky ke dřevu a kutění a vykutím něco, co budu lidem nabízet, aby se vrátila poctivost dřeva, ruční práce, smysluplnost předmětů, jenž často využíváme. Zasloužím se, byť třeba jen miniaturně, o dostání skutečnosti ve zlatých českých ručičkách a veselého a šťastného národa.


Smáli se mi, říkali, že to nejde. Že stádo chce být hloupé, kupovat plastikové udělátka, nadávat na politiky a koukat na růžovku. A smějí se pořád...


A tak jsem šel do dílny, pustil si starou Teslu s polámanou anténou a začal kutit...

 


Mrazivé nápady

9. března 2017 v 16:47 | Gruják |  Život Grujáků
Přicházela zima, listí bylo téměř spadané. Příroda utichla. Zvířátka zalezla do svých nor, ptáčci odletěli do teplých krajů na jihu. Dny se stále krátily, venku už se nedalo nic moc dělat. Mezi lidmi se objevili rukavičáci a čepičáci, cyklisté nechávali svá kola doma a raději používali autobusy.

Bylo jasné, že zima už je vlastně za dveřmi. Nastal čas trávit volné chvíle jinak. Bujaré sny a nápady nakonec přetvořili několik nočních snů v nápady, jak trochu rozveselit tyto pochmurné dny mrazu a tmy. Sem tam v ruce křída, lemujíc trasu spousta smajlíků. Jindy, když napadl sníh, hromádky koulí všude okolo chodníků.

No a pak to přišlo.

Proč vlastně stavět sněhuláky tříkouláky, když existuje mnohem jednodužší tvar. Šlo se na věc! Kelímek od velkého jogurtu, naplnit vodou po okraj, enchat zmrznout, pak opatrně ohlodat spodní, tedy horní hranu a udělat dva důlky na bláto. A hle, byl tu bubák! A tak se bubáci začali objevovat všude po vesnici. Byli neškodní a zároveň přehlédnutelní. Příliš se neprosazovali. Byli totiž stvoření, ale neměli žádný účel, krom toho, aby si ten, kdo je zpozoruje, kladl otázku, co to jenom může být, a proč je to zorvna tady?

Tak se zrodily ledové oblůdky, v noci za tmy se zjevující a přes den tající...

Kam dál