Květen 2017

Jsme moc velcí

30. května 2017 v 11:31 | Gruják
Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak moc jsme my lidé velicí? Jaký to má na nás vliv, na náš život, vnímání reality a především uhánění času? Čím je živočich menší, tím to má rychlejší. Mamuti, Sloni, Stromy, ti to mají přesně naopak. Bakterie se množí rychlostí lusknutí prstu, zatímco slonice je březí skoro dva roky.

Všechno to jsou složité procesy. A čím jsou větší, tím jsou složitější. Čím je toho víc, tím déle to trvá. Pak se nesmíme divit tomu zpomalování, když něco roste do objemu či výšky. Z pohledu člověka však můžeme tvrdit, že je život jepice, bakterie, myši i morčete nebo psa velmi krátký a rychlý. Dospělost za pár chvil, při nejdelším týdnů, pak to chvíli skotačí, žere, rozmnoží se a navždy lehne. Horší je, že se považujeme za vrchol pyramidy. Což mění naše vnímání času vůči tomu, co je zde déle. Ne nadarmo jsme se rozhodli kácet stromy starší sto let a výjimky učinili z velmi málo kusů starších jedinců. Lovíme velké ryby, protože dají hodně masa a tuku. To, že žili, tedy rostly, mnohem déle než my, se nám zajídá. Především nás to nezajímá. Chceme to teď, máme to teď. Jakékoliv rovnání v žebříčku "chcitohnedství" tak dostává maximální hranici průměrného věku člověka.

Nejde však pouze o čas, je v tom zamotaná i velikost. Jistě jste si všimli, že nás ve škole nadopovali takovou tou velmi příjemnou lží jménem Exosféra, která se na obrázku sice jeví jako nejtenčí, ale čirým zázrakem je x-krát větším číslem označována než ty pod ní. To nám pak dává jakýsi pocit, jak jsme malí a musíme neustále stoupat k výškám. Jsme přece menší než sloni. I žirafa je vyšší! A co takový starý strom? Pokácet, postřílet a je to!... A ne že ne, podařilo se nám to na mnoha místech. Člověk je přece ten, kdo dosáhne nejvýš! A tak se stalo navíc poměrně rychle. Dnes stojíme na trávě vysoké dva a půl centimetru. Pod námi 6378 kilometrů země, dva a půl centimetru trávy a pak už jen vzduch. 10 000 kilometrů vzduchu! Prdlajz, je jich jen dvacet kilometrů... A už v deseti kilometrech nad trávou se udusíte!... Jenže to se ve škole takhle neprobírá. Tam je důležitých těch 10 000 kilometrů, aby to vypadalo, že je to víc než do jádru Země a tedy jsme velice malinkatá stvoření... pro jistotu žijící velmi krátkou dobu (jelikož předtím jsme se učili o tom jak dinosauři žili miliony let a my tu jsme sotva milion a půl).

Celá tato pokřivená pakárna vedla ke změnám výše zmíněným. Proměňujeme planetu k obrazu svému. Však pokřivenému obrazu pokřiveného vnímání reality. Ve skutečnosti jsme, vzhledem k hutnosti atmosféry, velmi velicí. To, co je pro mravence pralesem plným vláhy a života, je pro nás drn trávy. Zbývá nám už jen pár stromů. Konkrétně čtyři stovky stromů na člověka. (nepleťme si to s tím článkem, který mluví o "trilionech". Když to totiž přeložíme, je to český bilion, ale to se v ČR nikomu prý nesmí říct - schválně jestli mě Nova za tohle zase na rok blokne, (kyselý úsměv)).

Však zpátky k tomu důležitějšímu, však s výškou spjatému, jak jsem hned na začátku naznačil.

Čas a jeho vnímání je tedy určen podle člověka. Zkusme si představit co by se stalo, kdybychom byli malí jako mravenci. Vnímali tak čas z pohledu mravence. Nebyl by zde svět ohromně bujarý faunou a florou, titánů i děsivých stvoření? Nebyl by náš život mnohem delším právě proto, že by těch "krátce žijících" bylo v linii délky věku mnohem méně? Nebo naopak byl náš život mnohem rychlejší? Nebylo by celé vnímání reality času, tedy relativity času, jiné a my tak činili úplně jiná rozhodnutí v životě?

Zkusme si jen na chvíli představit, kdybychom nežili tak moc dlouho jako dnes. Kdybychom do důchodu měli ve dvaceti... nevypadaly by naše roky úplně jinak? Tvůrčí, rychlé, plné života? A co kdyby to bylo naopak? Kdybychom tu byli celá staletí? Spěchali bychom někam?

Vnímání času, jak jsem řekl, máme velice pokřivené. Žijeme moc dlouho na to, abychom neustále někam spěchali. Však spěcháme, abychom stihli žít moc dlouho. Čím to pak končí, jaký to má výsledek, takové pokřivené vnímání, ohýbání času? Narodíš se, od do chodíš do školy. Od do chodíš do jiné školy. Od do pracuješ. Od do jsi důchodce. Pevně stanovené limity jak dlouho musíš být malé dítě, velké dítě, student, pracující, dožívající a v kolika umřít!... Ne, s tím já nesouhlasím, takové limity odmítám - odmítl jsem je už ve svých třinácti. A odmítám je přijmout. Žít se má tak, abychom žili. Čas je jen něco, co omezuje omezené. Pro mě má čas vliv jen na domluvu, dohodu v určitý bod časové přímky. A já vám přeji, aby se vám to taky tak chtělo mít. Protože dokud budete chodit do školy abyste mohli chodit do práce a to všechno jen proto, abyste dostali důchod a mohli během něj někdy umřít, nebude to život žití abys žil, ale důvod žití, aby přišel důchod...

Čas není rychlý ani pomalý, je to jen název, který ovládá každou naši činnost. Nedělejme na čas, tvořme poctivě, na kvalitu jakou nejlépe dokážeme. Ani víc ani míň!

Přítomnost reality je relativní

28. května 2017 v 9:25 | Gruják
Už jste někdy přemýšleli nad tím, na co myslí ti druzí, ti jdoucí kolem vás, přátelé a rodina? Rozjímáte občas nad tím, zdali vaše názory a výsledky jsou pro někoho na stejné úrovni jako pro vás? A došlo vám, alespoň vyjímečně, že to každý vnímá skutečně úplně jinak? Někdo se blíží, však příště bude nejdál.

Proč?

Vnímání reality. Realita je to, co vidíme, slyšíme, v co věříme, za čím jdeme, co cítíme. Však tady nejde o nějaký vesmírný diktát, který by nám vše servíroval - všimněte si - cítíme, vidíme, věříme... to se týká jedině nás, naší osoby. Realita je tedy výhradně osobnostní zážitek a vjem okolí a nás v něm.

Co tedy nastane, "když se nikdo nedívá"? Nic, nepopsatelná prázdnota, neexistence. Nelze definovat. Proč? Jak můžeš nazvat něco cos neviděl, necítěl ani si nepředstavil, nějakým posudkem? Nelze. A když to nikomu nelze, realita prostě neexistuje. Naše světy proudí kolem nás, naše bubliny představ a snů, prožitků, vjemů a pocitů. Paměti i touhy. Když však bubliny něco nevnímají, neexistuje to.

Popři to! Úžasný

Autisté jsou divní

14. května 2017 v 17:01 | Gruják
Ať už budeme mluvit o jakékoliv vadě myšlení, o jakémkoliv druhu autismu, třeba obyčejném Aspergerovu syndromu, vždy narazíme na ta nám již známá slova "Neurodiverzní myšlení" a "Neurotypické myšlení". Tyto dva druhy myšlení mají jediný rozdíl. Diverzní znamená odlišující se. Typický je pak to, co má většina, byť třeba naší vládou oblíbená "Stojedničková".

Lidská spoelčnost si zakládá na konvenčních a nekonvečních postupech. Cokoliv co přijme stádo, dav většinově, to je bráno jako konvenční. Ať už jde o styl oblékání (rifle), obouvání (botasky), pokrývka hlavy (kšiltovka), či třeba domácí mazlíček (pes, kočka, morče, křeček, andulka) nebo o cokoli jiného. Pokud zapadáš, jsi normální, jsi konvenční tedy typický. Pokud nezapadáš, jsi divný, podivný, je potřeba se ti vysmívat, je potřeba na tebe především ukazovat. Nejsi totiž normální - jsi nenormální! Netypický... diverzní.

Problémy tak začínají jen když si dnes žena veme dlouhou sukni nebo přijede do města na koni. Pokračují přes účesy, druhy oděvů, obuv, mazlíčky mezi lidmi venčené... pokračují pak přes životní styl, druh automobilu, jenž je konvenčně zařazen už v samotném jádru vlastnění - máš jsi normální, nemáš jsi nenormální... konče v rozdílech etnických menšin a netypického myšlení lidí.

Vezměme si jen to pozdvižení, které dokáže vyvolat hlava plná dredů nebo člověk oblečen do sárí. Jak těžko pak musí v takových pohrdavých situacích být někdo, kdo vlastně vůbec nechápe, proč je něco konvenčního konvenčním místo zapuzeným?

Tuto otázku si neklademe často. Občas to někoho napadne, přiznejme si. Však zřídkakdy. Normální a nenormální. Ptáte se někdy kde to končí? A zase skončíte u těch konvenčních a nekonvenčních věcí? Zase to typické a diverzní rozlišování... zas to uvažování? Pořád končíte na stejném místě? Ne málo za to mohou tisíce let poddaného života pod králem, císařem nebo bolševikem. Byli jsme tak mnoho let programováni. Tlupy tvořili jsme z těch co nám byli podobní, co nám rozuměli. Ouha, nacházíme se v České republice, v místě, kde jsou stovky mikro vesniček právě proto, že nedokážeme zobecnit "být normální".

Všechno to má společného jen to, jak spolu chceme nebo můžeme vycházet. Je pravda, že lidé kteří vidí zabíjení jiných jako přirozenou věc, zřejmě společnosti která je proti zabíjení lidí nebude vyhovovat. Však musíme si uvědomit, že v také společnosti se dnes nachází tací, kteří nechtějí zabíjet ani zvířata. Stávají se diverzní. Jak se společnost chová? Směje se jim, nazývá je "sluníčky", posmívá se jim, jejich stylu. Říká, že jsou nenormální....

Ne, normální je to, co jedinec přijme se souhlasem. nenormální je to, co přijme s nesouhlasem. Jedinců je zde početně několik miliard. Nehraje roli ani kontinent či stát, ani ty vesničky nebo rodiny. Jsme jedinci. Každý z nás uvažuje jinak, vidí věci jinak, žije jinak (nebo aspoň žít jinak chce, ale mnohdy nežije, kvůli strachu že by se stal terčem posměchu kvůli nekonvečnosti s okolím).

Je potřeba zastavit krok, hluboký nádech, pohlédnout do všech směrů kolem sebe. Nevidět cizí lidi, nevidět cikány, vietnamce, autisty. Vidět další lidi.

Budujeme vlastní smrt

5. května 2017 v 11:47 | Gruják
Otázka první - hop:
Všimněme si jak fungovala tvorba čehokoliv, ať už umění, nauky či řemesla v dobách dřívějších a jak to funguje dnes. Zdá se, že dříve nebylo nic jiného, než že někdo něco vyráběl a okolí si mezi sebou řeklo, kdo to dělá, jak to dělá, proč to dělá a proč jít právě za ním. Takto na bázi lidové ústní se činnost rozvíjela nebo naopak krachovala.

Dnes tu máme všelijaké katalogy, reklamy, sociální sítě, inzertní plochy, telefonické služby, emailové služby, služby dopravců, služby vlastně na cokoliv. Zdá se, že když se takzvaně mnohdy "zdarma registrujeme", tak vlastně žijeme v nějakém světě, který více rozvíjí tady tu základní lidovou komunikaci, aby se úspěšní lépe prosadili. Však jde o pouhý klam a to ze dvou důvodů.

Prvním důvodem je, že registrace zdarma vlastně znamená, že poskytnutá služba již zdarma nebude. To proto, že když se omylem vyskytne služba, která je skutečně zdarma, tak nikde nedeklaruje, že má registraci zdarma. Víte proč? Protože nepotřebuje, aby se na ní někdo registroval. Je totiž dobrovolná a je to na vlastní vůli bez potřeby vábit.

Druhý důvod je trochu složitější. Pokud totiž využijeme moderní služby. Tedy služby placené s registrací zdarma. Dostáváme se k jízdě na horské dráze. Investujeme hromadu peněz, abychom získali více potenciálních zákazníků - pečlivě si všimněte slova "potenciálních", jelikož to je na tom to nejzásadnější. Není nikde nikomu nic garantováno. A pokud ano, ve výsledku zjistíme, že to byla obyčejná lež, která je ve smluvních podmínkách okecaná tak, aby byla v dané zemi legální.
Potíž této druhé věci je tedy v tom, že investujeme řádově mnoho prostředků k tomu, abychom měli větší zisk. Avšak jakmile vyjedeme nahoru a to musíme řádně silně šlapat, nastává zaplacení za služby a jízda z kopce je poměrně rychlá. Tento cyklus jízdy přes kopečky se opakuje neustále dokola.
Jde tedy o promrhaný čas, o promrhanou životní energii. O náš pobyt zde. To co vyděláme navíc, to investujeme navíc. Však nutno započítat nadměrný stres, shon a komplikace s tím spojené. Pak máme ve výsledku nula plus jedna, minus jedna, rovná se nula.

Bohužel uvedený matematický příklad je jedna z mnoha dogmatických tabu, které by se nemělo nikde objevovat, jelikož na tom stojí celá světová ekonomika.

Otázka druhá - služby:
Služby, co to jsou ty služby a opravdu jich potřebujeme tolik? Když se něco pokazí a nevíme si s tím rady, je potřeba poskytnout službu. Když je potřeba něco vyrobit, je potřeba poskytnout službu. Někomu pomoci, někoho vzdělávat, to je užitečné užití služby. Být však pouze výdělečným nástrojem ždímajícím ty, kteří poskytují potřebné funkce, je zcela nadbytečná činnost služeb. Bohužel nadmíru provozovaná. Takových služeb je většina. Je nutno si uvědomit, že když někdo využívá takových služeb, není to on, kdo z toho profituje. Je to ta služba, jinak by ji nikdo neprovozoval.

Otázka třetí - co je to potřeba:
Jak jistě víme, naše potřeby, naše tužby, jsou neukojitelné. Nejlépe se mají velmi přísné celibátní řády, kdy člověk vlastní jen kus hadru, aby si zakryl genitálie. Každý, kdo máme něco víc, tedy něco navíc, máme problém. Toužíme měnit, obměňovat. Toužíme pořizovat si nové věci a ničit staré. Však většina z nás díky zahlcení se věcmi zapomíná na to nejdůležitější - doba trvanlivosti. Je to čas, ve kterém je vyrobený předmět funkční a po uplynutí tohoto času je již nefunkční. Nemá to tedy nic společného s tím, co se udává na potravinách v různých formátech dat. Co se potravin týče, vážit si jídla skutečně neumíme. Odmítáme rozumět tomu, jak funguje datum trvanlivosti určitých, tedy všech, potravin. Zajímá nás pouze číslo a zdali je věc trvanlivá! Proč jsem začal u potravin? Je to názorný příklad, jak fungujeme ve všem.
Jsme závislí na tom, když někdo určí datum, do kdy je věc funkční. Jsme také však závislí na tom, abychom byli právě my, kdo si pořídí čerstvou věc. Věci nečerstvé se odhazují. Co se s nimi děje poté, už je nám šumák.

Hrozně rádi měníme nábytek. Co se stane s tím starým, to nás nezajímá. On funguje, on slouží. My však máme jiný dojem. On se nám totiž už nelíbí. Je všední. Musíme provést změnu! Jdeme, pořídíme nové a zahodíme staré. Auta, nábytek, domy, rodiny, partnery, oblečení,... i účesy, makeupy, rtěnky,...

Takový přístup má však nedozírné následky.

Zaoberu se nyní konkrétně výměnou skříně. Půjdu od začátku do konce. Tedy:
- Dostáváme se do situace, kdy máme doma šatní skříň. Skříň drží pohromadě. Nezkroucená, panty fungují, police drží. Však je mírně otlučená, zvenčí - podstatné!
- Napadá nás několik možností jak situaci řešit. Buď ji nějak otapetujeme, což udělá minimum z nás nebo nějak natřeme. To je ještě menší skupina aktérů. Nejčastěji se uchylujeme k jednoduchému procesu - skříň vyměníme. Pořídíme si něco svého, hezkého, co se nám bude líbit!
- Chodíme do práce, dřeme jak koni, abychom získali obnos peněz. Pokud ne, vezmeme si splátku, tedy ještě více peněz než kdybychom na skříň našetřili.
- Abychom mohli chodit do práce, potřebujeme k tomu čas. Životní čas. Ten veškerý věnujeme naší skříni.
- Vydělané peníze proměníme ve skříň.
- Skříň vyměníme s tou starou, kterou odvezeme na sběrný dvůr mnohdy již zdemolovanou na ploché desky
- Radujeme se z nové skříně.
- Skříň nám za pár let zevšední, kolotoč se opakuje.

Všimli jste si kolik problémů zde vzniklo? Vyjmenuji je naráz!

Neovladatelnost, získání materiálu, skládkování materiálu, životní čas výrobců, životní čas náš. Doprava, fyzická námaha.
Uvědomme si, že vše vyjmenované, bylo absolutně zbytečné!

Nemáme čas? Nemáme prostor? Máme stres? Vyhovuje nám to? Naprogramovali jsme si tak svůj život a programujeme podle něj život našich potomků. Zásady nutné aby taková společnost fungovala čpí na každém rohu a my je díky svému programu vměstnáváme nejen do sebe, a to pravidelně, abychom omylem nevypadli, ale i do ostatních. Važme si toho, co máme. Nedělejme vůbec nic zbytečného. Stačí k tomu jedno - uvědomit si, co je nutné a co zbytečné.