Jsme moc velcí

30. května 2017 v 11:31 | Gruják
Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak moc jsme my lidé velicí? Jaký to má na nás vliv, na náš život, vnímání reality a především uhánění času? Čím je živočich menší, tím to má rychlejší. Mamuti, Sloni, Stromy, ti to mají přesně naopak. Bakterie se množí rychlostí lusknutí prstu, zatímco slonice je březí skoro dva roky.

Všechno to jsou složité procesy. A čím jsou větší, tím jsou složitější. Čím je toho víc, tím déle to trvá. Pak se nesmíme divit tomu zpomalování, když něco roste do objemu či výšky. Z pohledu člověka však můžeme tvrdit, že je život jepice, bakterie, myši i morčete nebo psa velmi krátký a rychlý. Dospělost za pár chvil, při nejdelším týdnů, pak to chvíli skotačí, žere, rozmnoží se a navždy lehne. Horší je, že se považujeme za vrchol pyramidy. Což mění naše vnímání času vůči tomu, co je zde déle. Ne nadarmo jsme se rozhodli kácet stromy starší sto let a výjimky učinili z velmi málo kusů starších jedinců. Lovíme velké ryby, protože dají hodně masa a tuku. To, že žili, tedy rostly, mnohem déle než my, se nám zajídá. Především nás to nezajímá. Chceme to teď, máme to teď. Jakékoliv rovnání v žebříčku "chcitohnedství" tak dostává maximální hranici průměrného věku člověka.

Nejde však pouze o čas, je v tom zamotaná i velikost. Jistě jste si všimli, že nás ve škole nadopovali takovou tou velmi příjemnou lží jménem Exosféra, která se na obrázku sice jeví jako nejtenčí, ale čirým zázrakem je x-krát větším číslem označována než ty pod ní. To nám pak dává jakýsi pocit, jak jsme malí a musíme neustále stoupat k výškám. Jsme přece menší než sloni. I žirafa je vyšší! A co takový starý strom? Pokácet, postřílet a je to!... A ne že ne, podařilo se nám to na mnoha místech. Člověk je přece ten, kdo dosáhne nejvýš! A tak se stalo navíc poměrně rychle. Dnes stojíme na trávě vysoké dva a půl centimetru. Pod námi 6378 kilometrů země, dva a půl centimetru trávy a pak už jen vzduch. 10 000 kilometrů vzduchu! Prdlajz, je jich jen dvacet kilometrů... A už v deseti kilometrech nad trávou se udusíte!... Jenže to se ve škole takhle neprobírá. Tam je důležitých těch 10 000 kilometrů, aby to vypadalo, že je to víc než do jádru Země a tedy jsme velice malinkatá stvoření... pro jistotu žijící velmi krátkou dobu (jelikož předtím jsme se učili o tom jak dinosauři žili miliony let a my tu jsme sotva milion a půl).

Celá tato pokřivená pakárna vedla ke změnám výše zmíněným. Proměňujeme planetu k obrazu svému. Však pokřivenému obrazu pokřiveného vnímání reality. Ve skutečnosti jsme, vzhledem k hutnosti atmosféry, velmi velicí. To, co je pro mravence pralesem plným vláhy a života, je pro nás drn trávy. Zbývá nám už jen pár stromů. Konkrétně čtyři stovky stromů na člověka. (nepleťme si to s tím článkem, který mluví o "trilionech". Když to totiž přeložíme, je to český bilion, ale to se v ČR nikomu prý nesmí říct - schválně jestli mě Nova za tohle zase na rok blokne, (kyselý úsměv)).

Však zpátky k tomu důležitějšímu, však s výškou spjatému, jak jsem hned na začátku naznačil.

Čas a jeho vnímání je tedy určen podle člověka. Zkusme si představit co by se stalo, kdybychom byli malí jako mravenci. Vnímali tak čas z pohledu mravence. Nebyl by zde svět ohromně bujarý faunou a florou, titánů i děsivých stvoření? Nebyl by náš život mnohem delším právě proto, že by těch "krátce žijících" bylo v linii délky věku mnohem méně? Nebo naopak byl náš život mnohem rychlejší? Nebylo by celé vnímání reality času, tedy relativity času, jiné a my tak činili úplně jiná rozhodnutí v životě?

Zkusme si jen na chvíli představit, kdybychom nežili tak moc dlouho jako dnes. Kdybychom do důchodu měli ve dvaceti... nevypadaly by naše roky úplně jinak? Tvůrčí, rychlé, plné života? A co kdyby to bylo naopak? Kdybychom tu byli celá staletí? Spěchali bychom někam?

Vnímání času, jak jsem řekl, máme velice pokřivené. Žijeme moc dlouho na to, abychom neustále někam spěchali. Však spěcháme, abychom stihli žít moc dlouho. Čím to pak končí, jaký to má výsledek, takové pokřivené vnímání, ohýbání času? Narodíš se, od do chodíš do školy. Od do chodíš do jiné školy. Od do pracuješ. Od do jsi důchodce. Pevně stanovené limity jak dlouho musíš být malé dítě, velké dítě, student, pracující, dožívající a v kolika umřít!... Ne, s tím já nesouhlasím, takové limity odmítám - odmítl jsem je už ve svých třinácti. A odmítám je přijmout. Žít se má tak, abychom žili. Čas je jen něco, co omezuje omezené. Pro mě má čas vliv jen na domluvu, dohodu v určitý bod časové přímky. A já vám přeji, aby se vám to taky tak chtělo mít. Protože dokud budete chodit do školy abyste mohli chodit do práce a to všechno jen proto, abyste dostali důchod a mohli během něj někdy umřít, nebude to život žití abys žil, ale důvod žití, aby přišel důchod...

Čas není rychlý ani pomalý, je to jen název, který ovládá každou naši činnost. Nedělejme na čas, tvořme poctivě, na kvalitu jakou nejlépe dokážeme. Ani víc ani míň!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama